O autorce Kontakt Galerie
Gobelíny Obrazy Sochy

Pobyt v H.S.A.

HSA je americká organizace, založená asi před 14 ti lety ve Winston Salem, v Severní Karolině v USA. Tato organizace nemá nic společného s „Moravian church“, ( církev českobratrská) české a moravské emigrace po Bílé Hoře, emigrace, která utíkala přes německou stranu, obvykle přes Drážďany do Severní Ameriky na území dnešní Severní Karoliny. Zde zakládala obce, ve kterých udržovala tradice z Českého království, týkajících se škol, lékařství, uměleckých řemesel, zemědělství.. Zajímavý je fakt, že  Jan Amos Komenský byl posledním biskupem „Moravian Church“. Tato organizace se nachází blízko města Winston Salem, asi pět minut autem od hlavního autobusového nádraží a asi dvacet minut autobusem do centra tohoto města. Jízdné za jednu osobu je jeden dolar autobusem číslo 25. Autobusová síť není vybudovaná v Severní Karolině a na jihu Ameriky jako v Evropě a v jiných částech světa. Dopravní prostředek je zde auto. Vážená paní  farmářka církve Českobratrské husitské, Jiřina Kubíková mi vyprávěla při našich toulkách v areálu Pražského Hradu a na Hvězdě o dějinách církve a tím jsem trochu poznala „Moravian Church“, který je situován v Old Salem v Severní Karolině. V Old Salem se pohybují okostýmovaní Američané v přibližném oděvu emigrace z české, moravské, německy věřící evangelické populace. V tomto místě bydlí nejbohatší lidé města, jako bankéři, lékaři, advokáti, podnikatelé.

Zajímavé je, že v propagačním materiálu se hovoří o „ Moravians „ (Moravští bratři), jako o evangelících s vysoce kuriózní tradicí v uměleckých řemeslech, kuchyně, architektury. Z časopisu  od pana William Loughton z  květena 1791 se dovídáme o romantickém pohledu na město mezi stromy a květinami, pastorální pohled na louky a architekturu, postavenou v německém stylu z cihel. Turistickou atrakcí jsou „ Moravians „ ( Moravští bratři, česká emigrace církve českobratrské z Českého království za vlády Marie Terezie.) cukrovinky, malé sýry, výrobky ze stříbra, kovu, drobné obrázky 17. století. Winston Salem je znám první školou pro dívky v Americe, prvním zavodňovacím systémem a s vlastními bohoslužbami „ Moravian  Church“. Tyto bohoslužby znějí s hlubokou vřelostí v čase vánočních svátků, kdy pastoři zdobí oltáře překrásnými věnci.

HSA je soukromý americký hospic velmi bohatých Američanů. Ředitelkou hospicu je paní Penelopa Kulpatrick, manželka Američana, pana Kulpatrick, ředitele Reynoldské nadace, která rozděluje finanční podporu pro umělecké i jiné účely. Pan Kulpatrick  občas po pracovní době pozval dobrovolníky do cukrárny a na poznávací projíždku  krajinou ve Winston Salem.Mně osobně tito Američané, včetně manažérky Margarety Perkins nepodpořili, ale umožnili mi poznat jejich hospic a  seznámit se s americkou komunitou velmi bohatých a mocných Američanů, kteří učí svoje děti doma obecně na úrovni základní školy, střední školy a vysoké školy, kterou členové komunity nazývají Human Goodness. Přednášející jsou pravděpodobně členy této komunity, která tvoří alternativní soukromou společnost v USA, s alternativním školstvím. Tato alternativní americká společnost  funguje na kritériích, které  určují a znají pouze sponzoři organizace, jako je Joana a Thomas White, Barbara Sander, Virginie, Elisabeth Carnallini, která vlastní velmi dobrou mezinárodní sbírku současného umění. Dobrovolníci z USA a z celého světa pracují v tomto americkém hospicu. Problémem pro dobrovolníka ze zahraničí je pracovní povolení, které musí vydat HSA. HSA nevydává pracovní povolení a tak mohou vzniknout problémy s imigrační policií Může se vám stát, že vás pošle zpět s letenkou, kterou si vy platíte, včetně pojištění.

Síť hospiců je v Americe rozsáhlá.Přibližně v každém větším městě je jeden hospic.

Vedení komunity v HSA spolupracovalo přibližně s dvaceti hospici v USA. Komunity měly přibližně stejnou strukturu supervisrů, vedoucích, počítačem řešené „ scheduly“, rozpisy práce v rozsahu 24 hodin. Dobrovolníci měli asi 10 minut na oběd. Ředitelka Penelopa Kulpatrick s Margaretou Perkins, přísně kontrolovaly činnost dobrovolníků a stav pacientů. Asi v roce 1985 mi John, tajemník pana Leurse, amerického vyslance v Praze řekl, že jih Ameriky je obecně farmářský a mentalita je málo změněná z období poloviny 19 století, války Jihu  proti Severu.

Hospic zvaný HSA má lůžkovou kapacitu pro šest klientů, kteří dle pravidel komunity se jmenují hosté. Bydlí v pokojích, který si platí včetně stravy a lékařské péče. Službu provádějí dobrovolníci, jejich pracovní doba se stále mění.Nejvýše postavení Američané v komunitě, včetně sponzorů ovlivňují  vaše postavení a časové rozdělení v práci. Hosté jsou zde bez hranice věku a nemocí, vyjímaje AIDS. Pečovali jsme o Aurelii, krásnou Afro-američanku, která přibližně ve věku 80 ti let, ležela ve svém očíslovaném pokoji s neznámým druhem rakoviny. Dobrovolníci měli za úkol trvale mokvající ránu ošetřovat předepsaným dresinkem , hormonální náplastí , kterou  předepisovali lékaři  z komunity. Pokud mi bylo známo, v evropských poměrech toto onkologické ošetření směli dělat lékaři  a sestry.  Jídla se vařila pouze vegetariánská k obědu i k večeři.  Jídla pocházela z tradice amerického venkova, fazole, čočka, plněné pečené brambory, hlávkový zelený salát, plněná vajíčka. Často jsme jedli italské zapečené špagety se sýrem, až po vegetariánské hamburgery a špenát. Sousedé z bungalovů nám v čase vánočním posílali krabice plné přesladkého až filigránského cukroví .Jejich nízká prosklená stavení se zimními zahradami nám zářila světelné obrazce s vánočními symbolikami jelínků, andělů, hvězdy NOVY, malého Ježíška, Panny Marie, tesaře Josefa a dalších postav křesťanských vánoc.

Svačili jsme bílý chléb s medem a máslem..Nejchutnější byla jídla z indiánské kuchyně. Recepty se mi nepodařilo přes velkou zvědavost vyzvědět.Dobrovolníci vykonávali komplexní službu v hospicu, počínaje vařením všech jídel, praním a sušením prádla, komplexním úklidem celé budovy, měřili teplotu, desinfikovali místnosti, zaváděli urologické sáčky do konečníku, měřili moč, myli těla hostů, česali je, měnili plíny, převlékali postele s urologickými podložkami, dle nevyřčených představ paní Kulpatrick.. Vařili jídlo hostům, a to vše v americky zařízené kuchyni, která má odlišné parametry od kuchyně evropské a české. Naše neznalost nebyla pochopená, včetně specifické angličtiny jihu USA .Pro Evropana byly některé situace nepřeložitelné v rámci amerikanizace a často i velmi nebezpečné ze vzniku konfliktních  situací, setkají li se dvě odlišné kultury. Arteterapii jsem směla dělat  pouze okrajově. Běžné zde byly zdravotní sestry, dívky, bez studia této profese na škole, pouze se zaškolením sesterské práce lékařem. 

Setkala jsem se s okouzlující bytostí šestnáctiletou  Afro-američankou La toy, s tváří Malého Budhy, s krásnou postavou dospívající dívky. Byla po operaci velkého tumoru v mozku, slepá, imobilní, občas se zmateným projevem, pohybující se ve světě nemocných epilepsií. Někdy mi po kresbě, kdy jsem ji vedla ruku, hladila moje ruce, zpívala se mnou anglické písně a cvičila se mnou předepsaná cvičení obou dolních končetin. La toy měla chodidla velmi poškozená dlouhodobým upoutáním na lůžko. Proleženiny vypadaly jako mokvající rány, které dle svědectví dobrovolníků byly  mnohem hrůznější. Na kresbách, které jsme spolu dělaly se podepisovala éterickým písmem. Chodila za ní početná černošská rodina s milým a ohleduplným jednáním. V čase vánočních svátků jsme zpívali vánoční koledy pod okny všech šesti hostů, kteří byli imobilní.  V paměti mi utkvěl Afro- Američan vysoké postavy, bratr La Toy, kterému se vánoční koledy velmi líbily a žádal nás o nové a nové koledy.Občas jsme spolu dělaly cvičení v plastické dětské modelíně a formovaly jsme objemy prstů. La Toya zemřela v březnu  roku 2000. Pro všechny hosty jsem připravovala kresebná cvičení s postav, zvířecími motivy, přírodními motivy a portréty. Malovali jsme akvarelem, pérem, tužkou a pastelkami.

Hosté se podepisovali naší společnou tvorbou a vytvářeli unikátní záznam identity amerických pacientů.  Děti malovaly bez jakéhokoliv odborného vedení, vznikly tak spontánní, znalostmi nezatížené kresby. Christulia, Yagr, mentálně poškozený chlapec, Joann, patnáctiletá dívka malovala v plošné, horizontálně vedené kompozici parní vláček šibující krajinou pod deštnými obláčky. Její obrázek jakoby nebyl s americké současné technické civilizace. Její obrazový svět americká konzumní a násilnická kultura neprostoupila. S dětmi jsem pracovala v „ Respite house, v Domě odpočinku, kde američtí dobrovolníci, z okolních usedlosti i z Winston Salem  byli milí a ochotní k dialogu, který zmrazovala atmosféra  multimilionářů  z HSA. Bertha, její bytost obrazově působila jako s kreseb E. Schieleho, byla velmi zdvořilá a podepisovala své práce krásným tiskacím písmem. Oni´s bylo asi 95 let a kdysi pracovala na tabákových polích. Pokládaly jsme spolu barvu a tahy akvarelovými barvami na originály kreseb a její portrét. Některé z prací podepsala jemným písmem . Na jaře 2000 Oni s převezli do domova s péčí sester, připomínající Sue Ryder  Domov v Praze.Pacienty občas navštívila sociální pracovnice z Winston Salem a řešila finanční záležitosti hostů včetně jejich výtvarných aktivit Součástí terapií byla fyzioterapie, kterou hosté platili z důchodu, anebo s pomocí rodiny, ihned po objednání terapie.

Z povzdálí působila HSA, tento komplex budov, poklidně. Ne příliš čistá a trochu potrhaná americká vlajka, nenasvědčovala nic o dramatických osudech pacientů, jejich rodin a dobrovolníků.Blízko centra byla rozsáhlá černošská lokalita, bydlící v rodinné zástavbě nízkých rezidencí uprostřed smíšených lesů s vlastní černošskou základní školou, zdravotním střediskem a kadeřníkem. V této afroamerické lokalitě nebylo vidět bílou tvář. Nízké domky měly přede dveřmi nezbytné auto.V Severní Karolina je rozsáhlá indiánská reservace „Cheeroke“ nedaleko města Aschvile Život  severoamerických Indiánů je častým historickým  i současným tématem pro umělce, politiky a ekonomy. Americká vláda řešila sociální krizi  v rezervaci Cheeroke  v Severní Karolině tak, že jim přidělila herny k podnikání. Doufejme, že Indiánům pomohla.

Vzpomínám na přátelské  chování dobrovolníků paní Margaretu Williams, Billa Clucestra, Megg, Brenna, Brigit, Amy z Rakouska, Kaze z Japonska,  Lindu Kersey, usedlíky Johna a jeho  ženu, a další neznámé dobrovolníky, kteří v této sféře byli otevřeni ke spolupráci a pomoci, bohužel bez jakéhokoliv vlivu na životní pravidla v HSA. V prosinci 24. 1999 byl zářící úplněk nad HSA, jakoby měsíční síly měnily osudy lidí v HSA a tedy i můj.

MIKA

ak. malířka.  Jaro 2000

Zpět

 

Nahoru