O autorce Kontakt Galerie
Gobelíny Obrazy Sochy

Jeevoday

Jeevoday leží přibližně 10 km od Raipuru, významném městě v indickém státě Madhya Pradesh. Indie je zemně nemocná leprou a je posazena mnoha leprosními středisky. Jedním z nich je leprosní středisko katolické misie Jeevoday, kterou založil polský lékař a kněz. Myšlenku společného života v kongregaci tento polský lékař uváděl ve skutečnost. Sám tento lékař nehovořil hindsky, ale anglicky. Ženy, muži a děti žijí separovaní v rozdílných domech a pracují dle stupně svého onemocnění na zahradě, opravují stavení, ženy vaří v kuchyni. Tato myšlenka života v kongregaci nesouzněla s tradicí života v Indii. Učitelé, studenti, klienti z Jeevodaye odcházeli a misie se stala osamělým místem o které není zájem jak ze strany indické, tak ze strany západní civilizace. Dary, na kterých misie udržuje svůj ekonomický život jsou hned rozdělené mezi pacienty. Současnou ředitelkou Jeevodaye     je polská katolická lékařka Mudr. Helena Pyz, která také disponuje finančními dary a téměř neomezeně vládne Jeevodayou s přídechem katolické kolonizace. Lékařské zásluhy paní Mudr. Pyz jsou velmi významné. Vyprávěla mi, že si psala počet pacientů, nemocných leprou, tuberkulózou za den a v průměru se počet návštěv pohyboval kolem 200, Indové přicházely z okolních vesniček a z Abhapuru. Přijížděli na kolech, ženy oblečené v sarí, seděli na rámu, anebo na nosiči za sedadlem, muži deštník nad hlavou své ženy a svojí. Povětšinou byli oděni v bílém a malebně se jejich postavy rýsovaly na horizontu 23. rovnoběžky.

Mudr. Pyz pravděpodobně rozhodovala o finanční stránce jednotlivých zaměstnanců a zřejmě i klientů Jeevoday. Obzvláště šokující byly zpustlé prostory pro nejmenší děti ve věku 3 - 14 let. Mezi těmito dětmi byla asi roční holčička

Mamta, které umřela matka v období kojení. Po její smrti byla ve velmi vážném zdravotním stavu a velmi bílá. Indické ženy se o ni pečlivě staraly. Doktorka Pyz měla z Mamty velkou radost a často opakovala, že dobrou výživou švýcarským práškovým mlékem se Mamta směje a pleť tmavne do indických hnědí. Bylo období monzunových dešťů a teplota se pohybovala kolem 38 stupňů Celsia. Rýžové pole se chvěly ve světlých modří horizontu v odstínech tmavých zelení. Vícebarevní, velcí ptáci létali kolem školy, ve které jsem učila, doprovázeni velkými žlutými, modrými a jinak barevnými motýli, kteří byli přírodopisně velmi zajímaví a různorodí. Palmy, všude byly palmy s krabi u kmene stromů, ozdobené hnízdy malých drobných ptáků, s žlutými bříšky,kteří vysoce a čistě zpívali. Ibiškové květy byly nádherně karmínové, rychle rozkvétaly a ještě rychleji umíraly. Děti je velmi často malovaly barevnými tužkami, vodovými barvami. Trhaly je zdobily si vlasy a své oděvy, které šil na objednávku indický krejčí, mladý muž na vozíku, po těžkém leprosním onemocněním. Při šití si pouštěl indickou hudbu, jeho modely kalhot a dívčích šatů které navrhoval ala prima měli čisté provedení, stříhal je bez střihu v kresbě. Chodívala jsem k němu během přestávek mezi jednotlivými hodinami kresby, malby a dějin umění. Indické děti si hráli s kraby menšími i velkými, strkali si je do kapes, praštili jimi o kmen stromu, dávali je na katedru, bavilo je moje zděšení. V misii bylo asi deset silničních kol, ale neviděla jsem je používat ani dospělými misie ani tamními dětmi. Já sama jsem měla doporučenou jízdu s průvodcem, což bylo velmi opodstatněné. Jednu cestu od hinduistického obětiště jsem nedokončila. Před skupinou posvátných krav jsem ztratila balanc a spadla s kola. K jízdě na kole jsem se již po úraze nevrátila.

V Jeevodaye jsem potkala nejkrásnější dítě světa, nemělo jméno. Pojmenovala jsem je Michael. Michael neměl věk. S mudr. Pyz jsme odhadovaly jeho věk asi na 4 - 5 let. Byl v misii s bratrem, kterému jsme říkali John. John byl starší a Michael jej nerad poslouchal a občas přestupoval všechny indické tradice a staršího bratra honil kolem trosek kašny v atriovém dvoře s drobnými květy, promíšenými plevelem. Měla jsem radost že tento indický princ s nejnádhernějšíma očima je odvážný a umí bojovat. Přilnuli jsme k sobě velmi silně. Michael někdy během přednášek za mnou přišel do třídy, anebo do sborovny, hrál si s plastelínou , kreslil do omalovánek a procházel se semnou otevřenou loggii školy. Se svým bratrem si vybrali nejhezčí omalovánky, s kterými si hráli a vytvářely překrásné květinové řetězce. S Michaelem jsem prožila největší ticho a nejkrásnější chvíle ve svém životě. Po večeři, asi po sedmé hodině v čase kdy již¨ostatní děti, muži a ženy odešli do kostela, tento malý indický princ přišel ke mně a jemně si sedl vedle mne, byla překrásná indická noc, pařížských odstínů, s indickými hvězdami na obloze a s Měsícem tak zářným, jak monzunové období přináší svou hru světel a stínů. Tiše jsme si s Michaelem prohlíželi kreslené obrázky a cikády nádherně zpívali. Naše chvíle štěstí narušila mudr. Pyz, která odmítla počkat až skončíme prohlížení knížky a tvrdě bez respektu přikázala Michaelovi aby odešel. Michael se nehýbal a tak jej odvedla proti naší společné vůli do kostela. V kostele zpívaly děti. Byly to nejkrásnější hlasy, které jsem ve svém životě slyšela. Nepochopila jsem, že tyto hlasy nikdo nezná, žě nezní v rozhlase a v televizi, byly to hlasy zapomenutých.

V indické kuchyni ženy připravovaly jídlo asi pro 260 lidí. Povětšinou se menu skládalo z rýže, vajíčka na černo, sojové polévky a vynikající a silné kořeněné omáčky z indické zeleniny. Indické ženy, muži a děti se kolem mne pohybovaly s grácií dětí džungle. V blízké vesnici chodili děti na vysokých chůdách s obratností akrobatů. Indické děti malovaly s unikátním indickým rukopisem charakteristickým pro tuto velmi starou kulturu.

Při svém odjezdu jsem vnímala oči Michaela, jeho pohled mě provází s výzvou abych se k němu vrátila.
Indie je velká země, chaoticky řízená  modelem západní demokracie míchaná s duchem bývalého sovětského impéria, s velkou vůlí objevit vládní a ekonomické řízení vycházející z Gandího filosofie a myšlenkového odkazu indické demokracie v praxi.

MIKA

Zpět

 

Nahoru